Seznamte se

LAURENA - kůň s nejkrásnějšíma a nejupřímnějšíma očima, které jsem kdy viděla.
Moje náklonnost k ní se vytvářela trochu odlišně, než bývá běžné u mnohých vzájemných vztahů mezi člověkem a koněm. Nebyla jsem její jezdkyní, nikdy jsem ani na chvilku na její hřbet neusedla. Patřila do jiného světa, než v jakém jsem žila já. Ona v roli závodního koně v dostihové stáji, já ve společnosti teplokrevníků v jezdeckém klubu. Ruka osudu nás ale nakonec svedla dohromady. A hned několikrát.
 
Jak to začalo
 
Psal se rok 1991 a ing. Václav Chaloupka dovezl z Francie kolekci klisen, prvotně určených pro výherní loterii tehdy fungujícího Fondu pro záchranu a podporu koní, ale ve skutečnosti s výhledem pro dostihové a posléze chovné využití. Tehdy jsem o nějaké bližší orientaci na tochovickou centrálu, kde kobylky našly nový domov či o konkrétní spolupráci v oblasti dostihového turfu neměla ani potuchy.
Měnit se vše začalo po shlédnutí televizního pořadu u příležitosti této události, tedy dovozu nové importované krve do Čech. Při sledování celého různobarevného stádečka zatím bezstarostných klisniček dovádějících ve výběhu, mě zaujala drobná roční atletka se zajímavě přerušovanou lysinkou. Její podoba se mi vryla hluboko do paměti, aniž bych měla tušení, o koho vlastně jde. Krůček po krůčku jsem vstupovala do dostihového světa stále důsledněji a tím přibližovala k mojí pozdější životní lásce. Zpětně jen těžko odhadnu, jestli se mi tolik líbilo její jméno, protože do té doby pro mě byla především pěkným zrzavým, avšak cizím koníkem nebo jestli vyzařovala něco zvláštního, co mě k ní tolik táhlo. Těšila jsem se na každý dostih, kde jsem si ji mohla prohlédnout a výstřižky z novin, kde byla zvěčněná, jsem opatrovala jako vzácný poklad.Na plno otázek, které si dokola i po těch dlouhých letech kladu, neumím přesně odpovědět. Jediné, co vím a co se jenom těžko změní, je fakt, že si „sobecky“ zabrala moje srdce na úkor ostatních koní, kteří kdy mým životem prošli.
 
První procitnutí ze snu
 
Rok 1995 byl pro mne takovým, kdy se poprvé můj velký sen změnil ve skutečnost. Aktivně jsem do světa turfu pronikla díky vstřícnosti mého tehdejšího zaměstnavatele, jemuž se nabídka netradiční reklamy firmy v roli majitele-sponzora dostihových koní zalíbila. Je zbytečné popisovat moje pocity a nadšenou reakci v okamžiku, kdy jsme si mezi vytipovanými klisnami vybírali „tu naši“ a ze stáje se nám na dvorek přišla představit Laurena. Ing.Chaloupka dobře věděl, že na tuhle krásku ukážeme…
 
Nečekaný konec kariéry
 
Naše barvy hájila dva roky a připravila nám mnoho krásných a nezapomenutelných zážitků, kvůli kterým je dostihový sport jedinečný. Z rovin přešla na překážky a její slibnou kariéru zastavilo až zranění spěnky v červenci 1996. Když stála v boxe s nohou fixovanou sádrovým obvazem a na všech přítomných okolo ní byl vidět smutek, naštěstí mě místo slz napadlo něco jiného. V tu chvíli pro mě bylo opravdu důležité jediné – to, že zůstala na živu a veterinář s vysvobozující injekcí zůstal bez práce. Během relaxace a odpočinku v tochovickém výběhu jsem na chvilku měla svůj sen opět na dosah ruky, protože jsem si mohla Laurenku pohladit, pomazlit se s ní a nebo ji jen v tichosti pozorovat. Na konci roku 2006 se naše cesty na dlouhých 12 let rozešly. Ona odešla do napajedelského hřebčína, tolik kilometrů vzdáleného od mého působiště. I když srdíčko bolelo, věděla jsem, že na moravských pastvinách jí je mezi ostatními čtyřnohými kamarádkami a díky dobré péči ošetřovatelů nejlépe.
 
Druhé procitnutí ze snu
 
Léta utíkala, Laurenky působení v hřebčíně jsem se zájmem sledovala díky pravidelným dodávkám fotografií a vyprávění několika spřízněných duší, které se s ní často setkávaly.
Až přišel srpen roku 2008 a několik málo dní po smutném 40.výročí vpádu okupačních vojsk na naše území mi Martina Hradilová poslala mailovou zprávu, z níž se mi podlomila kolena.
Laurena byla vyřazena z chovu a volná k prodeji. Srdíčko bez váhání přikývlo, rozum ovšem velel jinak – kde sehnat odpovídající ustájení tak, aby mohla být neustále puštěná a navíc ve společnosti skupinky koní? Znamená pro mě tak moc, že zajištění jejího největšího pohodlí včetně celodenního dohledu bylo tím rozhodujícím argumentem, zda kývnout nebo odmítnout. Začala honička s časem a rozebírání všech vhodných variant v okolí Karlových Varů. Protože je takových středisek s celoročním volným ustájením stále málo, pomalu jsem rezignovala a doufala, že hezké stáří prožije Laurena u jiného hodného majitele.
 
Co se týče respektování potřeb koní a péče o ně, tak se mi vždycky líbil přístup Hanky Uhlířové z Hipocentra Pá-Ja ve Stanovicích. Ale zároveň jsem věděla, že to není ani veřejný jezdecký klub ani nafukovací útulek pro koně. Nicméně jsem štěstí zkusila i tady a nezávazně se zeptala. Na můj opatrný dotaz přišla zřetelná reakce: „A kdy si ji přivezeš?“ Ještě teď při psaní těchto řádků cítím, jak mnou projela nepopsatelná radost a pocit velké úlevy. Přivezu tedy Laurenu do míst, kde je koním dopřán přirozený životní styl a navíc mezi slušné a vstřícné lidi, kteří své vlastní pohodlí a ego potlačují ve prospěch svých čtyřnohých přátel.
 
Protože je její poslední potomek narozený až koncem dubna, odstavila se Laurena až 4.listopadu a dostala deset dní na regeneraci. Po osmé hodině ranní v sobotu 15.listopadu 2008 bez sebemenšího zaváhání nastoupila do přepravního vozíku a vydala se na mnohakilometrovou cestu do nového domova. Úderem čtvrté hodiny odpolední po bezproblémové jízdě (nutno podotknout, že naprosto suchá a tudíž bez stresu) vystoupila, v klidu si všechno nové prohlédla, strčila do mě a jako by řekla: „Tak mě tu máš a starej se.“ To bylo slziček štěstí….
 
Její skvělý charakter se naplno projevil hned od prvních minut. Nic ji nerozrušilo, ani plno lidí, skotačících dětí, pobíhajících psů a kočiček nebo koně ve výběhu. Jenom se často, dlouze a moudře zadívala do dáli a srovnávala si všechny nové vjemy ve své rezavé hlavičce. Druhý den se procházela po areálu a ještě odpočívala, ten další (jaká výhoda, že byl státní svátek…) jsme začali se seznamováním s koňmi v hipocentru. S šéfem party, plnokrevným Benediktem, nebyl problém, možná že si první noc popovídali o své dostihové minulosti. Do role pubertálních výrostků se pasovali poníci Zorek a Neon a když své síly spojily, dělalo jim radost Laurenu prohánět. Když uznala, že provokace přesáhly určitou hranici, nic jim nedarovala a o kvičení a kopání nebyla nouze. Naštěstí jim to vydrželo jen ten první den. Téměř tunovému chladnokrevníkovi Lukášovi se moc nezamlouvá (jestli on není na chlapy…) a tak se mu Laurena vzhledem k nepoměru proporcí zdaleka vyhýbá. Ještě nás čekají dva „machři“ Magnum a Gordon, kteří rádi demonstrují své postavení ve skupině a tak doufáme, že se jim Laurena zbytečně nepostaví a nebude s nimi soupeřit….
O soupeření nakonec opravdu nemohla být řeč, ono to vážně ve stádě funguje a platí, že lepší, než si sám přidělávat starosti, je podvolit se a nechat vést. Cestou nejmenšího odporu se tedy vydala také při seznamce s Gordonem a Magnumem. Oba jsou sice mnohem mladší než ona, ale tady si na žádné gentlemanské projevy nehrajeme. Stačilo pár kousanců, hodně zatažených uší dozadu a načechraných čupřin (oba kluci mají bohatou kštici) a bylo vyřešeno. Těmhle taky v případě krmení nebo pití uvolní cestu bez řečí...
Laurena není jedinou klisnou ve stádě, tou další je ponička Lucy a v jejich případě je to dost srandovní, protože jakmile se objeví v Lauřině blízkosti tahle malá černá dáma, Laura okamžitě vezme nohy na ramena a zmizí jí z dohledu. A to prosím Lucinka nedosáhne Laureně zadníma ani na břicho, když jí chce při vyhazování dokázat, že ona je sice malá, ale vážená...
 
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Editace stránek
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one